Pustevny

[o Pustevnách]   [stavby]   [Radegast]

    V létě roku 1897 bylo započato se stavbou třetí útulny "Maměnky" (15 pokojů, společná noclehárna) a jídelny "Libušín" pro 200 hostů. Stavby provedl vsetínský stavitel Michal Urbánek podle návrhu v té době u něj zaměstnaného slovenského architekta Dušana Jurkoviče, ovlivněného lidovou architekturou a dobovou secesí. Interiér jídelny je vyzdoben malbami, které provedl pražský akademický malíř Karel Štapfer, některé z nich podle akvarelových studií Mikoláše Alše (obrazy boha Radhoště a sv. Václava, Radegasta, pohanskou a křesťanskou bohoslužbu, čtyři "děti lesů" - Jánošík, Ondráš, Juráš a portáš Stavinoha). Honorář K. Štapfera činil 4 zl. denně, nocleh a strava zdarma. Vedle již vzpomínaných umělců se setkáváme v těchto a pozdějších souvislostech se jmény i dalších výtvarníků - např. Adolfa Kašpara (záhlaví dopisnice PJR), Františka Úprky (kříž na Pustevnách), Eduarda Picze (diplom zakládajícího člena), Jana Bartoše a Františka Buzka (malby interiéru útulen), Jana Knebla (návrh losu PJR, drobné reliéfy rozhleden Libušínky a Cyrilky, modely soch Náš Jurka a Sedmikrásky k realizaci na Pustevnách, drobný reliéf k Slovanské pouti na Radhošti v roce 1931), B. Bartoše (diplom čestného členství TGM v roce 1925), V. Mařana (busta dr. Edvarda Parmy z roku 1928), Antonína Strnadla a Františka Hlavici (propagační plakáty PJR). Architektonické prvky exteriérů použil Jurkovič z lidových staveb řady valašských, ale i kysuckých vesnic.
Nové objekty, částečně zpřístupněné již při svěcení kaple na Radhošti, byly slavnostně otevřeny 6.8.1899 a spolu s nimi i zvonice, kuželna a letní tělocvična. Veškeré stavby byly provedeny nákladem 82 443 K a daly Pustevnám jejich definitivní rázovitou podobu.
    V minulosti dřevěným domům na Pustevnách už dvakrát hrozil zánik. Poprvé krátce po druhé světové válce, kdy jeho tehdejší vlastník, turistický spolek Pohorská jednota Radhošť, zvažoval, zda má ještě význam začít s opravou zchátralých objektů.
    Ke zbourání staveb nedošlo jen díky zásahu samotného architekta Dušana Jurkoviče. V následujících letech. Počátkem devadesátých let zůstaly Libušín a Maměnka opuštěné po té, co objekty využíval státní podnik Valašské hotely a restaurace a jejich stav stavební úřad označil za havarijní. Obrat k lepšímu nastal poté, co komplex staveb dostalo do správy Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a pustilo se do jejich obnovy. Výzdoba i zařízení interiéru byly obnoveny hlavně za přispění technického náměstka skanzenu Antonína Závady a jeho spolupracovnice Marie Baďuříkové, kteří strávili bezpočet hodin v archívu v Bratislavě, kde je uloženo nejvíce Jurkovičových prací. Dřevěné obklady stěn a stropu jsou laděny do modrých odstínů. Nad dveře i okna se vrátily fresky a sgrafita s motivy z valašských a slovenských pověstí vytvořené podle akvarelových studií malíře Mikoláše Alše. Kolem stolů v jídelně je rozmístěno přesně sto vyřezávaných židlí. K unikátním patří tři secesní lustry, nově vyrobené podle nikdy nerealizované návrhu Dušana Jurkoviče.
    Speciální barvy pro barevné nátěry a ornamenty na fasádě dřevěného Libušína se mohou používat jen při teplotě od 15 do 20 stupňů a při nízké relativní vlhkosti vzduchu. Díky tomu jsou práce závislé na počasí.