Sirotek v Radhošti

[Radhošť]   [kaple]   [sousoší]   [Sirotek v Radhošti]

    Když jich k sobě sebral, měl jich devět let; starší Josef vydělal si dobře, co dostal od strýce svého; a mladší Michal v posledním čase také již pomáhal v menších pracích. Ale tu přišly zlé časy, kdy bylo se všemi bídnými*) lidmi zle. I Jan musil na konci svou krávu odprodať. Tu přistoupila žena k němu a pravila: "Vidíš, bylo-li nám třeba těch dvou dětí míti ? Povídala sem ti, neber jich! Včil nemůžeme ani svých dětí uživiť!" - Ale muž jí odpověděl: "Co se nad tím staráš, vždyť víš, že místo**) těch dětí zůstane nám; musím ho odkoupiť a jim vyplatiť !" - Na to žena: "Zdali by nebylo líp toho mladšího chlapce se zbýť? Přišlo by nám to laciněji!" - Muž pravil: "Zpomeň si na to, vzali jsme jich v dobrém čase, zdali by to nebylo hříchem před Bohem a před světem zbýti se jich ve zlém čase? Co by řekli lidé?" -Ale žena na tom stála, aby ty děti přišly pryč. -Muž tedy řekl: "Víš-li co, ženuško, aby bylo všady dobře, zavedu toho mladšího do hor ." - Ona povídá: "Prosím tě, kam pak ho zavedeš? Zavedeš ho asi dvě hodiny cesty, a on zas přijde!" - Muž odpověděl: "Zavedu ho dále, odkud se nikdy více nevrátí. Od Boha jsem toho sirotka přijal, Bohu jej nyní zase odevzdám!" Druhého dne, než svítalo, mluvil k chlapečkovi desítiletému: "Michale, půjdeme spolu, kdybychom v tom Radhošti nějaký poklad najíti mohli!" - Michal netušil nic zlého a šel s veselou myslí se strýcem svým. Když přišli k dírám na Radhošti, rozsvítil strýc světlo a všel do nich i s Michalem. Tam slezli po chatrném řebříku do hlubiny, chodili dlouho a prolézali mnohé jeskyně, až přišli k podzemní řece, přes kterou úzká lávka položena byla. Za vodou řekl strýc: "Michale, sedni si tu na té skále; zde máš chleba a zahýbák,*) zatím jez a já se půjdu sám dále podívati." -Michal ostal sedět a po tmě krájel si chleba a jedl. Nešťastný chlapec dlouho očekával strýce svého, až by se vrátil k němu se světlem; nechtěl se ani s místa pohnouť, neboť se bál v té černé tmě. Toužebně naslouchal, přichází-li již strýc, ale ten nepřicházel. - Tu sobě pomyslil: "Snad mne sem strýc zavedl, nechal mne tu a odešel domů!" - Při té myšlence vlasy mu vzhůru vstávaly; vzchopil se a hledal cestu z Radhoště ven. Ale tu nebylo možná nalézti. Jak se měl bez světla prodírati těmi jeskyněmi? Jak měl nalézti úzkou lávku přes řeku a řebřík z jeskyně vzhůru? Místo, co měl jíť k řece, vzdaloval se jí pořád více; to zpozoroval teprv potom, když již jekotu jejího hrubě ani neslyšel. Unavený sklesl na mokrou zemi, položil hlavu na studenou skálu a plakal hlasitě. Potom zase vyskočil a šel zpátky. Když po tmě v pravo v levo hmatal, uklouzla mu noha, a on spadl se skaliny dolů ; když letěl, chtěl se zachytiť a utrhl dva střechýle, které se mu ulomily. Nevěda, co činí, uschránil je ve svém zajdáku**) a šel dále. Blížil se k řece, neboť její jekot pořád více a více slyšel, až pak omakal, že jest u vody. Ale včil nemohl najíti tu úzkou lávku, po které ho strýc byl přivedl. Zmužile skočil do vody a šťastně přeplaval na druhou stranu. Potom přišel k nebezpečnému řebříku a jako kočka hned byl na hoře. Když byl ještě půl hodiny hledal, makal a přemýšlel, vyšel na venek z díry, ale měl ruce a nohy dodřené a zkrvácené a třásl se zimou a strachem přestálým.
  Včil padl na kolena a děkoval Pánu Bohu za to, že ho vyvedl a že nezahynul v Radhošti. Potom si sedl, jedl suchý chléb, co mu ještě v zajdáku zbyl a rozvažoval si, co má dělať. Věděl, že ho strýc nechce, a proto si umínil, že půjde dále do světa, že se přece nějak obživí. Na to všecko, když byl celý den hladový chodil a bloudil, přišel na jakýsi hrad, vyptal si kus chleba od služebníka a posadil se na kámen rožný. Když vytahoval ze zajdáka zahýbák, spatřil služebník ty dva žluté střechýle v jeho zajdáku a ptal se ho, co to má. Služebník je obracel na všechny strany, potěžkával jich v ruce, ukazoval jiným, až pak konečně šel je ukázat pánovi. Pán toho hradu dal jej k sobě přivésť. Když ho k němu přived1i, tázal se ho pán, odkud by ty dva kusy ryzího zlata měl? Michal vypravoval, co se s ním stalo a jak k těm střechýlům přišel. To vypravování pohnulo pánem tak, že si ho vzal za vlastního, neboť sám byl svobodný a neměl žádných dětí. Zlato mu odprodal a peníze dobře na úrok uložil. Také jej dal ve všech potřebných vědomostech vycvičiť. Michal již byl na tom hradě celých sedmnáct roků. Když pak dochodilo sedmnácté léto, pán se roznemohl. Všechno majetství své odporučil Michalovi a přikázal mu, aby byl střídmě živ a na bídný lid aby pamatoval. Michal si pomyslil: "Kterak bych neměl na bídný lid pamatovať, když jsem sám z bídy a včil jsem se stal bohatým pánem?" - Do čtrnácti dní byl pán pochován.

    Dvě léta bylo tomu, co byl Michal svým pánem. Jednoho dne stál v okně a díval se na náhradí. Tu přicházel do hradu stařec bídný v šatech roztrhaných. Jeho bída jím velice hnula a hned rozkázal vrátnému, aby ho k němu nahoru přivedl. Když stařec do jizby vstoupil, Michal poznal, že jest to jeho strýc; ale strýc Michala nepoznal. "Smilujte se, milostivý pane," prosil stařec, "nade mnou - nad starcem hladovým; Pán Bůh vám to zaplatí!" Michal pravil: "S radostí chci vám dát užíti potřebného jídla a pití; zatím se posaďte!" - Potom zavolal služebníka, dal mu klíč a potichu mu naporučil, aby donesl z jeho zajdáku, který sobě i s valašskými šaty na památku nechal, zahýbák, a sedl si k stařečkovi, kterýž mu vypravoval, jak býval zámožný , jak zlými časy upadl do chudoby a jak soudem o všecko přišel, takže místo své musel prodati a včil že musí ptaným chlebem se živiti. - "Nemáte-li žádných dětí?" ptal se Michal. - "Ach Bože," pravil stařec,"měl jsem čtvero dětí; tři mi zemřely na neštovice a čtvrtý jest ničema, který se ani o Boha ani o svého starého otce nestará." - Zatím donesl služebník jídlo a pivo. Michal sám starcovi podal chléb a zahýbák, aby si krájel. Stařec vzal zahýbák do ruky, díval se naň, zbledl jako stěna, neboť poznal znamení, které svou rukou do něho vpálil - a jako zmámený sotva vykoktal slova: "Milostivý pane, kde se tu ten nůž vzal ?', - Michal odpověděl: "Což pak je vám po tom noži? Nůž jako nůž!" - "Ne tak, ne tak," zvolal zoufale stařec,"pro Boha živého povězte mi, kde se tu ten nůž vzal? Povězte mi to a nemučte mne!" - Michal již se nemohl déle zdržeť a zapírať a proto zvolal: "Otče Jane, neznáte-li již sirotka Michala ?" - Strýc se ulekl, poznal Michala a hanbou i strachem padl před ním na kolena. Ale Michal ho pozdvihl, obejmul a pravil: "Strýčku, nebojte se nic, já jsem vám již dávno odpustil!" Stařec se posadil, ale do jídla již neměl chuti. Michal ho podržel u sebe až do smrti, a když se dověděl, že starší jeho bratr Josef je ve službě, i toho k sobě vzal do hradu. Strýc však nepřečkal celý rok na živobytí, ale umřel aspoň s tou radostí, že Michal v Radhošti nezahynul, což ho před tím v jeho bídě nejvíce trápilo dnem i nocí.

(originální přepis)